Čtení výkresů
<small>Z ZababaWiki</small>
Každé stavbě modelu, má-li jím být zachycena reálná skutečnost, musí předcházet příprava podkladů. K objektu (ať už stavbě nebo vozidlu), který chceme v modelu ztvárnit, bychom si měli sehnat výkresy a pokud je to možné, měli bychom si skutečný objekt dobře prohlédnout a vyfotografovat nejen vcelku, ale tak, aby byly zřetelné důležité detaily (fotografie by měly být dostatečně ostré a kontrastní), případně si načrtnout některé skryté detaily, které z fotografií nebo z výkresů nemohou být dostatečně patrné.
Až na čestné výjimky (práce s dobrými stavebnicemi apod.) se při modelářské práci jen těžko obejdeme bez výkresu skutečné předlohy. Můžeme se přitom setkat s různými druhy výkresů, přičemž nad většinou z nich musíme alespoň trochu přemýšlet, co a jak zobrazují.
Jen v ojedinělých případech se nám do ruky dostanou detailní výkresy s rozkreslením přímo jednotlivých dílů budoucího modelu. Je to hlavně proto, že příprava takového výkresu je velmi pracná a časově náročná (a málokdy se najde sponzor, který by dokázal takové úsilí vykompenzovat náležitou odměnou), navíc jen nepatrné procento modelářů takto dokumentuje svůj postup. Druhým úskalím detailních výkresů se může stát to, že nebudete mít k dispozici přesně tytéž polotovary jako konstruktér modelu (např. jiná tloušťka plechu, motorek s jinými rozměry atd.) nebo je z nějakého důvodu pro nás nedostupný určitý pracovní postup, který se pro výrobu dílů předpokládal (např. nyní moderní leptání mosazného plechu), takže stejně bude nutné příslušné díly různě upravovat.
Poněkud častěji se u vozidel setkáte s reprodukcí původních dílenských výkresů sestav, které se obvykle kreslily v měřítku 1 : 10. Tyto výkresy jsou obvykle zpracovávány takzvaně „v řezu“ tak, aby dělníci při výrobě a montáži mohli najít pokud možno každou důležitější součástku. Pro modelářskou práci je nevýhodou, že velmi často nelze plně postřehnout vnější vzhled (např. způsob vnějšího oplechování), navíc při reprodukci např. pro knihy a časopisy nutně dochází k přílišnému zmenšení, takže se jednotlivé jemné čáry slévají a mnoho detailů už pak nejde postřehnout, někdy jsou kóty po zmenšení zcela nečitelné. Proto takový výkres může posloužit jen jako základní vodítko a obvykle je potřebné doplnit ještě další podklady (alespoň fotografie vnějšího vzhledu).
Nejlépe bývají dostupné tzv. typové náčrty vozidel, které výrobci uvádějí ve svých prospektech a které se často vyskytují v knihách a časopisech v souvislosti s popisy různých typů. Až na některé čestné výjimky bývají tyto výkresy zjednodušené, mnoho detailů na nich chybí nebo nejsou přesně zakresleny a často bývá deformováno i vystižení základních tvarů a proporcí. Z takových výkresů se pak hodí jen údaje o základních rozměrech (dle platných norem vždy platí číselný údaj - tzv. kóta, a to bez ohledu na rozměr, který na výkresu naměříme).
Poslední skupinou jsou výkresy nově zpracovávané zejména pro potřeby modelářů, ale také jako dokumentační historický materiál. Obvyklé jsou pohledy na příslušný objekt (vozidlo) zvnějšku, řezy se používají jen v některých případech pro dokumentaci vnitřního uspořádání. Tyto výkresy, ač na první pohled působí jako dokonalý podklad (je zde obvykle vidět snahu vystihnout správnou polohu všech detailů tak, aby se dala z výkresu, reprodukovaného ve správném měřítku, přímo odměřovat), mají také svá úskalí. Nejsou zřídkavé případy, kdy se na nich autor ať už z nevědomosti, pro nedostatek podkladů nebo nedopatřením dopustí různých větších či menších chyb v různých drobnostech, někdy se také stává, že se do knihy nebo časopisu z prostorových důvodů „nevejdou“ všechny pohledy, které autor připravil, takže pak zůstanou některé detaily nepodchycené.
Z uvedeného vyplývá, že požadujeme-li co nejdokonalejší model, musíme vždy nejprve co nejdůkladněji prostudovat dostupné podklady a buď je podle potřeby a v mezích možností doplnit (změřit a zakreslit, ale např. pro některé stavby stačí hlavní rozměry odkrokovat), nebo si raději zvolit pro model jinou, lépe zdokumentovanou předlohu. Podcenění této fáze přípravy může výrazně negativně ovlivnit konečný vzhled a tím i hodnotu hotového modelu, a to zpravidla bez vlivu na pracnost při vlastní stavbě.
V dnešní době kopírek, které umějí obrázky zvětšovat nebo zmenšovat v nastaveném poměru (nemluvě o možnosti zpracování výkresů přes počítač), poněkud ustupuje do pozadí problém převodu výkresu do požadovaného měřítka zmenšení (dříve se musely rozměry přepočítávat a narýsovat nový výkres). Je však potřebné vědět, jak máme změnu měřítka nastavit. Požadovaná úprava se obvykle nastavuje v procentech vůči původnímu originálu. Hodnotu tohoto poměru v procentech vypočítáme podle jednoduchého vzorce
P = V x 100 / M
kde V je požadovaný výsledný rozměr a M je hodnota, kterou naměříme na výkresu. Např. Pracujeme-li ve velikosti H0 (měřítko 1:87) a stavíme-li model budovy, jejíž jedna stěna je široká 10 metrů (10000 mm), bude velikost této stěny v modelu V = 10000 : 87 = 114,9 mm. Naměříme-li rozměr této stěny na výkresu 94 mm, bude požadována úprava rozměrů
P = 114,9 x 100 : 94 = 122,23 %
Jen některé kopírky dovolují nastavení i na desetiny procenta, nemluvě o tom, že se nelze stoprocentně spolehnout na jejich přesnost. Je proto potřebné zejména pro modely vozidel výsledný výkres přeměřit a případně nastavení kopírky o jedno procento změnit. Pak si vybereme tu kopii, která přesněji odpovídá vypočtenému rozměru.
Přesný přepočet do měřítka má význam především u modelů vozidel, kde i ve skutečnosti jsou některé rozměry buď přímo dané mezinárodními předpisy (např. rozteč nárazníků), nebo je udáváno rozpětí, v jakém se určitá míra může pohybovat (např. výška nárazníků nad rovinou kolejnic) či největší přípustné hodnoty (šířka, výška...). Vozidla jsou řazena do souprav, proto je důležité dodržet co nejpřesnější rozměry, aby k sobě správně „pasovala“. U budov není dodržení přesného měřítka zmenšení zpravidla tak významné (zejména v minulosti byly celkové rozměry budov a rozměry oken, dveří a dalších důležitých částí u každé stavby jiné), ale přesto je potřebné hlídat některé rozměry (např. dveře musí být tak vysoké, aby jimi mohl projít „modelově zmenšený člověk“, výška rampy u skladiště musí odpovídat výšce podlahy ve vozech, vraty u remízy musí projet lokomotiva apod.). Zejména je nutné dodržet vzájemné poměry velikostí jednotlivých částí budov, např. rozměry oken ve vztahu k jejich rozteči a k výšce jednotlivých pater, poměr proporcí by měl odpovídat i dalším okolním budovám. Běžně se ovšem můžeme setkat i s tím, že měřítko není záměrně dodrženo ani u průmyslově vyráběných modelů.
Na výkresech bývá zpravidla objekt zachycen tak, jako kdyby rovina výkresu byla přesně rovnoběžná s tou stěnou, kterou na výkrese zachycujeme. Toto pravidlo však nelze vždy dodržet, např. když je určitá část objektu zkosená nebo zaoblená - ta je pak na výkrese zachycena s určitou rozměrovou deformací; v běžné praxi je také přípustné i určité zjednodušení kresby (např. náhrada některých křivek kruhovým obloukem). Existují sice postupy, kterými se lze dopracovat ke správným mírám i v takových případech, není to však obvykle jednoduché a vyžaduje to speciální znalosti tzv. deskriptivní geometrie. Často je však možné potřebné detaily odvodit zkusmo za pomoci vzájemného porovnávání jednotlivých částí výkresu (tzv. pohledů). Typickým příkladem je například styk několika částí střechy členitější stavby.
Pro praxi je také potřebné vědět, že se rozlišují různé druhy výkresů. Nejběžněji se v modelářství pracuje s výkresy strojnickými a stavebními. Největší rozdíly mezi těmito skupinami výkresů jsou v kótování - u stavebních jsou kóty (tedy příslušné číselné údaje) v centimetrech, zatímco u strojnických v milimetrech. Pro který rozměr kóta platí, je zpravidla vyznačeno tzv. kótovacími a vynášecími čarami - u strojnických výkresů jsou příslušné průsečíky označeny šipkami, zatímco u stavebních jsou krátkou čarou šikmo „přeškrtnuty“. Pro zpracovávání výkresů platí ještě mnohá další pravidla, z nichž jen některá jsou zřejmá na první pohled (např. vyznačování rovin řezů nebo směrů pohledu, pomocí nichž zobrazujeme složitější objekt). Viditelné hrany jsou kresleny silnými plnými čarami, neviditelné hrany čárkovaně, pomocné (např. vynášecí) čáry jsou plné tenké. Čerchovanou čarou (střídavě tečky a dlouhé čárky) se vyznačují osy souměrnosti.
Jak už jsme si řekli, jen málokdy se nám dostane do ruky sada výkresů s rozkreslením potřebných součástí. Základem úspěchu modeláře je proto schopnost odvodit si z celkového pohledu na objekt podobu jednotlivých základních dílů. V mnoha případech je více možností, jak jednotlivé díly rozložit. Mnohdy nelze jednoznačně rozhodnout, které řešení je nejlepší, musí se přitom zohlednit možnosti výroby jednotlivých dílů a jejich vzájemné spoje (ať už lepením, sešroubováním apod.), mělo by se pamatovat na možnost rozebrání modelu (např. při opravách) i na co nejméně rušený konečný vzhled. Např. nelze-li se vyhnout lepení obvodových stěn z více dílů, je spoj v rohu méně nápadný než spoj uprostřed rovné stěny.
Pro správné navržení tvaru jednotlivých dílů modelu je nezbytná určitá dávka prostorové představivosti. Vždy je nutné přemýšlet, které rozměry na výkrese jsou přímo vidět a v kterém pohledu je najdeme, a také nezapomenout, že některé rozměry musíme odvodit ze dvou různých pohledů. Abyste si tuto skutečnost uvědomili, důkladně si prohlédněte připojené obrázky. Na obrázku č. 1 je schématicky nakreslen malý domek v perspektivním zobrazení - tak, jak ho uvidíte při běžném pohledu nebo na fotografii. K tomu, abyste snáze pochopili principy zobrazování na výkresech a způsob, jak z výkresu vyčíst základní údaje, je na obr. 2 tentýž domek ve stejném pohledu, ale s doplněním i těch hran, které na obr. 1 nejsou vidět. Abychom si mohli podstatné věci snáze vysvětlit, jsou jednotlivé důležité body očíslovány. Čelní stěna s dveřmi je vymezena body 1, 2, 3, 4, 5, boční stěna body 3, 4, 13 a 14.
Na obrázku č. 3 je tentýž domek, jak je zobrazen ve dvou pohledech na jednoduchém výkresu, takovém, jaké můžeme najít v literatuře a jaké míváme k dispozici v kroužku. (Pro úplnost je ovšem třeba poznamenat, že z těchto pohledů nevyčteme, jak vypadají případná okna a dveře ve zbývajících stěnách - k tomu bychom potřebovali ještě další dva pohledy nebo alespoň půdorys se zakreslenou polohou všech oken a dveří).
V obrázku č. 4 jsou do stejných pohledů zakresleny i neviditelné hrany a body, které najdete v obrázku č. 2. Na obrázcích 3 a 4 zároveň vidíme způsob, jak jsou obvykle na výkresech řazeny jednotlivé pohledy k sobě: v pravé části obrázku je pohled na tu čelní stěnu (body č. 1, 2, 3, 4, 5), která odpovídá levé straně bočního pohledu, v levé části je pohled zprava na stěnu, která je na pravé straně čelního pohledu (body 3, 4, 13, 14). Hrany zadní stěny se v těchto pohledech kryjí s hranami. Pro vyšší názornost jsou na obrázcích velkými písmeny A a B vyznačeny směry těchto pohledů; na běžných výkresech se však s podobným označením setkáte jen při zobrazování některých složitějších objektů, u nichž nelze toto základní pravidlo dodržet.
V obrázku č. 4 je jasně vidět základní problém. Zatímco v pohledu (obr. č. 3) je horní hrana boční stěny (spojnice bodů 4 a 14) zakryta střechou (na výkrese je zachycena čára spojující body 9 a 10, ležící na hraně střechy - tedy na spojnici bodů 8 a 18!), na obrázku č. 4, do kterého jsou zaneseny i neviditelné hrany, ji už najdeme. Správnou výšku boční stěny (vzdálenost mezi body 3 a 4) vidíme na čelním pohledu - tam si ji můžeme změřit a příslušný rozměr přenést do bočního pohledu. Platí totiž základní zásada: hledáme-li skutečnou vzdálenost dvou bodů, najdeme ji v tom pohledu, kde je zobrazena celá a v nedeformované podobě. Např. pro výšku boční stěny je to také vzdálenost mezi body č. 1 a 2. Podobně stanovíme rozměry střechy: jednu polovinu střechy tvoří obdélník s delší stranou 8 - 18 (odměříme v bočním pohledu), druhou stranu 7 - 8 odměříme v čelním pohledu.
Takto lze v našem příkladě odměřovat libovolnou vzdálenost mezi jinými dvěma body téže stěny. Pokud bychom k nějakému účelu potřebovali znát jinou vzdálenost, například mezi body 1 a 13, není to už tak jednoduché. Dají se k tomu použít metody deskriptivní geometrie, například tzv. sklápění a otáčení; to se však učí jen na některých středních a vysokých školách. V námi zvoleném jednodušším příkladu si můžeme pomoci sestrojením pravoúhlých trojúhelníků 2-3-13 (určení skutečné vzdálenosti mezi body 2 a 13) a 1-2-13 (jehož přeponu tvoří hledaná vzdálenost). Pro ještě větší názornost je na obrázku č. 5 nakreslena správná podoba jednotlivých dílů z obrázku č. 4. Na boční stěnu jsou vyneseny i body 9 a 10 tak, aby byl dobře vidět rozdíl v rozměrech mezi správnou výškou boční stěny a tím, co vidíme v jednoduchém výkresu na obr. 3.
Věřím, že přiložené obrázky Vám pomohou pochopit základy práce s výkresy a že se brzy naučíte je uplatňovat v modelářské práci.
Ivo Mahel
